Indy zajímalo, zda jsou u nás všichni tak vysocí

Začátkem letošního srpna se tříčlenná skupina ve složení Martina Váňová, Filip Švácha a Jiří Svoboda vydala do Nového Dillí v Indii na celosvětovou konferenci programu Globe.

Indy zajímalo, zda jsou u nás všichni tak vysocí

První dva se totiž v rámci svých studií na humpoleckém Gymnáziu dr. Aleše Hrdličky podíleli na činnosti zmíněného programu, jemuž se humpolecké gymnázium věnuje řadulet. Jako pedagogický doprovod a třetí člen výpravy se k nim připojil tamní učitel Jiří Svoboda.

Jakým způsobem jste se tedy dostali na celosvětovou konferenci do Indie?
Jiří: Možnost zúčastnit se konference vychází z dlouholeté práce v programu u nás na gymnáziu. Globe na škole vede můj kolega Petr Filip a po mnoho let tu studenti měří zejména meteorologická data. Výjezd na expedici do zahraničí nebyl naším prvním. Je to akce, která se koná většinou jednou za tři až pět let. Existuje ještě řada menších výjezdů, například v rámci naší republiky se konají české Globe Games, kterých se rovněž účastníme. Sdružení Tereza, jež je jejich koordinátorem, vybírá přihlášené projekty jednotlivých škol, které se pak mohou zúčastnit celosvětové konference.
Martina: A my byli tentokrát jediní z naší republiky, kteří se přihlásili a kteří navíc splnili všechny podmínky.
Jiří: Obvykle je o celosvětovou konferenci větší zájem, ale zřejmě jak se jednalo o Indii, odvážil se přihlásit málokdo. Anebo naše škola jako jediná posbírala dostatek sponzorských darů na zajištění cesty. Paní ředitelce se totiž podařilo získat příspěvky nejen od Sdružení Tereza a nadačního fondu gymnázia, ale i od Kraje Vysočina, Města Humpolce a pivovaru Bernard.

Jak se vám poštěstilo, že jste z vaší školy byli vybráni zrovna vy tři?
Martina: U mě to začalo tím, že jsem ještě s několika spolužáky navštěvovala kroužek environmentální výchovy, který vedl pan Filip. Původně měla do Indie letět jedna holčina, která onemocněla, a druhá dívka o to neměla ani zájem. Tak to padlo na mě.
Filip: A já jsem byl náhradník (úsměv). Zřejmě jsem si účast zasloužil díky aktivní znalosti angličtiny a aktivní účasti při hodinách biologie.
Jiří: Je vždycky trošku kompromis vybrat někoho, kdo se svou prací opravdu na projektu výrazně podílel. A navíc se musí jednat o někoho, kdo nás bude vhodně reprezentovat v angličtině. Mně bylo nabídnuto, zda bych měl zájem studenty doprovázet. Rád bych se o programu dozvěděl více, seznámil se s ním, takže jsem tuto možnost přijal.

Jak reagovali vaši rodiče, když jste přišli domů a řekli jim „Mami, tati, poletím do Indie."?
Martina: Řekli „nikdy!" (smích).
Filip: Moji také nebyli úplně nadšení, ale nakonec se s tím museli smířit.

Dávali vám před cestou nějaké rady?
Martina: Mně dal táta radu, abych si dávala pozor na indiány, ale nevím, jak moc to bylo věcné (úsměv). A nejlíp jsem tam podle něj neměla vůbec jezdit.
Filip: Já si myslím, že tu cestu nastudovali předem líp než já (úsměv).

Asi byli rádi, když jste se jim v pořádku vrátili, že?
Filip: Rozhodně. A my byli taky rádi.
Jiří: Já jsem byl rád nejvíc.
Martina: Ano, to je pravda, Jirka měl největší zodpovědnost (úsměv).
Jiří: Maličko jsem si říkal, že jestli se nebudu vracet s těma dvěma, tak se nebudu vracet raději vůbec.
Martina: A přitom nám už v té době osmnáct bylo a už jsme gymnázium měli zakončené maturitou, takže už jsme nebyli ani jeho studenty.
Jiří: Jedině toto bylo trošku osvobozující (úsměv).

Co všechno jste před samotnou cestou museli zařídit?
Filip: Nejdříve jsme museli vytvořit projekt v angličtině na konferenci, v němž jsme popisovali naši činnost v rámci programu Globe. Celkem dopředu jsme si museli zařídit i očkování proti tyfu a žloutence. Pak jsme museli ještě odevzdat doporučení a zajistit si cestovní pojištění. No a zbytek zařizoval Jirka (smích).
Jiří: Důležitá byla i víza. Zjistili jsme, že do Indie by nás asi nepustili, kdyby někdo z našich rodin byl z Pákistánu.
Martina: Myslím, že všechny potřebné záležitosti pro naši cestu jsme zařizovali už od ledna.

Jako dobu jste strávili na cestě do Indie v letadle?
Martina: Přestupovali jsme v Dubaji, kam jsme letěli asi pět a půl hodiny a potom to trvalo asi tři hodiny do Nového Dillí.

Jaké byli vaše úplně první dojmy z indického prostředí?
Jirka: Tak letiště tam bylo krásný (úsměv).
Martina: To ano, ale jen ten nejnovější terminál. A už tam bylo cítit hrozné teplo a dusno. Ale pořád tam bylo poměrně přátelské prostředí. Pak přišla druhá zkušenost – když jsme se snažili dostat do hotelu, to už bylo horší.
Jiří: Myslím si, že ta druhá zkušenost už začala tehdy, když jsme na letišti prošli kolem chlápka se samopalem. Tam to totiž zřejmě funguje tak, že u východu stojí ozbrojenci a kdo přes ně projde ven, už se asi nesmí vrátit. Což Evropana docela znervózní, anebo nás to alespoň znervóznilo.

Jaká tedy byla cesta z letiště do hotelu?
Jiří: Ta byla poměrně hořká, protože jsme měli předem domluveno, že nás lidé z hotelu, kde jsme byli ubytovaní, na letišti vyzvednou. Jenže potom, co jsme opustili letištní halu, tak jsme zjistili, že na nás nikdo nečeká. Tak jsme chvilku čekali my, ale to nás v tom horku brzy přestalo bavit. Vybrali jsme tedy taxislužbu. Řidič taxíku se ale tvářil, že nám bude chtít natáhnout cenu, protože nás zřejmě zbytečně vozil těmi nejmenšími uličkami. Už jsem mu chtěl říct, aby zastavil, že si poradíme jinak, ale když jsem viděl ty ulice, raději jsem nakonec v taxíku zůstal. No ale nakonec jsme se do hotelu dostali.
Martina: Tam to také pokračovalo pěkně. Ten hotel vypadal celkem dobře, ale ulice zhruba metr od hotelu – to byl hrozný skok – všude byli psi, hmyz, odpadky, prach, děravá kanalizace, opičky, krávy a další takové věci. A potom, když jsme se chtěli ubytovat, tak nás dovedli do pokoje, kde byla jedna manželská postel. Přitom jsme měli zarezervovaný pokoj se třemi postelemi. Vůbec jim to nepřišlo divné. Po dlouhém dohadování jsme si nakonec vymohli jednu matraci.
Jiří: Působilo to takovým dojmem, že když člověk všechno urguje a tváří se, že je to otázka života a smrti, tak teprve tehdy jsou schopni problém řešit.

Dalo se s Indy srozumitelně hovořit anglicky?
Martina: Indická angličtina je hrozná.
Jiří: Chce to asi trochu zvyku. Upřímně, rozumět jim mi dělalo problém. Oni mají angličtinu vžitou, a tak jsou toho názoru, že mluví správně a problém je tedy na straně druhého. Odezírat z úst se ještě dalo, ale po telefonu byla ta angličtina těžko srozumitelná.

Jak vypadal váš den v Indii?
Jiří: Po snídani jsme se z hotelu přesouvali objednaným autobusem na konferenci.
Martina: A konference nabízela různý program. Buď tu přednášeli vědci, nebo jsme měřili či jsme prezentovali naše projekty.
Filip: Prezentace projektů byla vlastně naše nejčastější aktivita. A pak jsme ještě tvořili plakáty, které se pověsily v sále, chodilo se kolem nich a člověk diskutoval s jejich tvůrci.

Co vás nejvíce bavilo?
Filip: Asi ta diskuze u těch plakátů, tam jsme si skvěle popovídali.

Stihli jste se podívat i někam mimo konferenci?
Martina: Konference byla od 4. do 8. srpna a poté jsme se vydali na turistickou část z Nového Dillí do Ágry. To bylo vlastně v rámci programu, ale nebylo to povinné.

Co všechno jste tam navštívili?
Filip: Tak Tádž Mahal byl dobrý základ (úsměv). Poté jsme viděli jednu hrobku za druhou, opuštěné město a Rudou pevnost.
Jiří: Po architektonické stránce bych řekl, že to byl hezký zážitek. Pokud bych zvažoval, že bych měl Indii ještě navštívit, načetl bych si předem něco z jejich historie, protože to jsou dost často zajímavé příběhy. Náš průvodce občas něco povídal, ale spíše to sklouzávalo k mlčenlivému prohlížení.
Filip: Ty stavby byly opravdu monumentální, ten Tádž Mahal…

Takříkajíc – spadla vám čelist?
Martina: To ano, a podruhé, když jsme viděli, kolik je tam lidí.
Filip: A to jsme tam byli mimo sezonu.

Podařilo se vám nahlédnout blíže do života Indů? Jací jsou to lidé?
Filip: Zjistili jsme, že přes den hodně spí, protože je tam opravdu teplo.
Martina: Oni jdou něco dělat, pak si jdou lehnout, pak zase něco udělají, a pak si zase poleží. Myslím si, že velkým problémem je tam nezaměstnanost, protože jsme zaznamenali poměrně hodně uměle vygenerovaných pracovních míst. Například na záchodech byla paní, která podávala ručníky.
Jiří: To je pravda. Všude byla spousta vrátných a dalších pozic, kde zaměstnanci nevypadali vyloženě vytíženě.

Jsou Indové přátelští?
Martina: Těžko říct. My jsme pro ně byli atrakcí, takže jsme je ani blíže nepoznali.
Jiří: K tomuto hodnocení by tam člověk asi musel být déle a v jiné pozici. Často jsem měl pocit, že jsem nejbohatší široko daleko, a tak nás tam vnímali i oni – snažili se nám prodat kdeco.

Když jste pro ně byli atrakcí, fotili si vás například?
Filip: Pořád. Ale hlavně jsme mezi účastníky konference byli nejvyšší.
Jiří: Především malí Indové se nás pořád ptali, jestli jsou u nás všichni takto vysocí.
Filip: Anebo je zajímalo, co mají jíst, aby také vyrostli.

Co jste jim na to říkali?
Filip: To už nevím (smích).
Jiří: Měl si říct, že kari (smích).

A tak se dostáváme k tamním specialitám. Jak vám v Indii chutnalo?
Martina: Jídlo byla jedna z věcí, která mě v Indii šokovala nejvíce. Čekala jsem, že alespoň něco kontinentálního by se tam mohlo dát sehnat, ale to vůbec. Absolutně všechno chutnalo indicky.
Jiří: Pro někoho naneštěstí, pro někoho naštěstí.
Filip: Náhodou, jídlo bylo dobré, mně tam chutnalo hodně. Jen se mi zdálo zvláštní, že ke snídani, k obědu i k večeři mají teplá jídlo a celkem i výrazně kořeněná.

Jaké pokrmy tam vaří?
Martina: Kari.
Jiří: A občas k tomu hodí nějakou přílohu, třeba kuře (smích).

Kde jste se stravovali? V hotelu, nebo jste zkusili i místní restaurace?
Martina: Jedli jsme v hotelích. Tam snad ani restaurace jako restaurace v našem slova smyslu neexistují.
Jiří: Fastfoody jsme tam sice potkali, ale byly takové, že by člověk asi musel být trošku otrlejší, aby si tam k jídlu něco dal. Neříkám, že to tak vypadá všude v Indii, ale naše zkušenost byla taková, že na ulici byl stánek, kolem něho odpadky, kolem létaly a lezly mouchy, takže to nepůsobilo zrovna lákavě.

Určitě jste toho zažili mnoho, ale vzpomenete si přesto na nějakou událost, která se vám vryla do paměti?
Jiří: Martina se málem provdala. Nebo se o tom nechceš šířit? Martina se totiž možná stane třetí paní prezidentovou v Beninu. (smích)
Martina: Druhou! No, dokonce mi pán nedávno volal.
Filip: Ty si mu dala číslo (smích)?
Martina: Nemyslela jsem si, že mi bude z Beninu opravdu volat (smích).
Jiří: Na konferenci byl totiž jeden pán, který prezentoval Benin, kde je politicky činný. Byl velice příjemný, komunikativní, strávili jsme tam s ním u skleničky jeden večer a myslím, že mu Martina padla do oka. Bylo mu asi přes třicet let. Rozpovídal se o tom, jak to u nich chodí mezi ženami a muži, jak mají ve vesnici kmenového šamana a jak používají místní medicínu, která pomáhá být mužům velice aktivní.
Martina: On tedy recept zatím nedostal, protože má jednu ženu, takže to prý musí zvládnout sám (smích). Zajímavé bylo, že nám povídal o tom, že když má muž více žen, tak každé z nich vyhradí jeden den v týdnu, kdy se jí musí věnovat. A když tak neučiní, tak ho žena může zažalovat.
Jiří: To bylo opravdu zajímavé setkání. Hovořil o tom, že pochází z malé vesnice a nyní bydlí ve větším městě, kde se věnuje politice a snaží se balancovat mezi tradičním vesnickým prostředím a městem.

Přežili jste cestu do Indie ve zdraví?
Martina: Já jo.
Filip: Já taky, až na ty klimatizace, které tam jsou pořád v provozu, takže jsem domů dorazil nachlazený.
Martina: Vezměte si, že venku máte 38 stupňů a klimatizace v budově je nastavená třeba na 15, 16 stupňů. Stalo se mi, že jsem se konference zúčastnila i v bundě.

Co vám návštěva Indie dala?
Filip: Samotná konference byla skvělá. Díky ní jsme získali hodně zkušeností. I jídlo bylo skvělé, občas bych si něco indického rád znovu dal.
Jiří: Celkově mi cesta do Indie přijde jako velmi cenná zkušenost. Kdyby si každý mladý Evropan mohl takto vycestovat, bylo by to k nezaplacení. Tady je člověk zvyklý na jistý standard. Stát, ačkoliv se to nezdá, se o nás relativně dost stará. V Indii člověk vidí, jak děti prodávají ve stánku na ulici v hrozném teplu, dusnu a prachu, neví, jestli mají vůbec rodiče, semtam žebrají zmrzačené děti a podobně. To je zkušenost, po níž si člověk váží toho, co má.
Filip: Známe různé dokumenty, ale pak, když tu situaci vidíte na vlastní oči, je skutečnost úplně jiná.

Dokážete si představit, že byste se do Indie ještě vrátili? Třeba na delší čas?
Filip: Určitě bych chtěl ještě jednou vidět tamní památky. Na delší dobu asi ne, to bych si zřejmě nezvykl.
Jiří: Dost jsem o tom přemýšlel, když jsme se vraceli domů, a myslím, že by bylo velice složité najít si tam práci, zařídit bydlení, založit rodinu.
Martina: Když se na to podívám zpětně, tak bych se do Indie možná ještě podívala, ale musela bych se hodně dlouho předtím psychicky připravovat. Těsně před odjezdem domů jsem prohlásila, že kdybych měla v Indii někdy zůstat, tak by to pro mě byla smrt. Nesedlo mi prostředí, ale nesedla mi ani povaha těch lidí.

Autor: Aneta Slavíková, převzato z Pelhřimovského deníku.

Zobrazit web
Vloženo Od
Tags: Příběhy ze škol GLOBE ve světě


Sledujte novinky a odebírejte newsletter!

Pozvánky na semináře, rozhovory se zajímavými osobnostmi nebo čerstvé badatelské aktivity. Přihlaste se k odběru zpravodaje GLOBE a bádejte s námi!